Za vínem na Azorské ostrovy

Poslední rok cestování moc nepřál a moje letenky do Gruzie stále čekají na svoji příležitost. Celkově byl celý rok dost podivný a znáte ten pocit, kdy už potřebujete vypnout hlavu a zmizet někam do neznáma? Ve mně touha po dalším objevování nových míst bublala víc než dva roky a můžu říct, že na mě přicházel pomalu ale jistě cestovatelský absťák.

Na mém seznamu cílů svítily už více jak 6 let Azorské ostrovy. Pamatuju si ten moment, kdy jsem o nich slyšela poprvé od své tehdejší kolegyně v kanclu. Když jsem viděla fotografii pobřeží, které bylo poseté rozkvetlými hortenziemi, měla jsem jasno a večer připisovala na seznam snů a cílů další puntík (ano, vážně mám takový seznam :-D).

Sete Cidades – nejznámější jezera ostrova (zelené a modré – takto pod mrakem to úplně nevyznělo)

A teď přišel ten čas. No co, že nebylo s kým jet. I to se dá v dnešní době jednoduše vyřešit. Stačí se jen rozhodnout, koupit ty správné letenky (správné říkám schválně – nikdy, ale nikdy už si nekoupím letenky s Ryanair.. moje nervy toto – a vám radím to samé) a vydat se na letiště. Když chytneš letadlo a zvládneš všechny ty s prominutím „vosery“ ohledně covid testů a do toho letadla tě pustí, máš vyhráno.

Azory? Kde to vůbec je?

To byla nejčastější reakce lidí v okolí, kteří se mě ptali, kam se vydávám na cesty. Kdo by nevěděl – Azory jsou souostroví v Atlantiku, které patří Portugalsku. Je to nejvzdálenější místo EU (asi na třetině cesty do Ameriky). Souostroví tvoří 9 ostrovů, moc jsem toužila jet na Pico – ten je unikátní svou vinařskou krajinou, která je zapsaná v seznamu světového dědictví UNESCO. Nicméně cestování mezi ostrovy v Covid době není tak jednoduché, takže jsem nakonec prozkoumala největší ostrov São Miguel.

Úchvatná skaliska podél pobřeží, kde vám při každé fotce jde doslova o život 😀

Rozkvetlý ostrov plný nádherných vyhlídek, jezer, hor a dokonalé přírody

Čekala jsem krásu, ale realita byla od obrázků na míle daleko. Proč? Na fotce nezachytíte sílu místa a tu energii, která tam proudí. Výhledy na bouřící oceán a černá skaliska jsou dech beroucí. Když se potom dostanete na místo, kam nechodí turisti a vy se potokem na boso derete proti proudu, abyste našli překrásný vodopád, nezatěžují vás myšlenky na nesmyslnosti a nevidíte nic jinýho než tu krásu okolo. Jste tam jen vy a vodopád, nádherná příroda, plno květin a klid. Dokonalost.

Nádherná, turisty nedotčená příroda cestou potokem k vodopádu

Další nezapomenutelný zážitek byl výlet na velryby. Na netu najdete spoustu recenzí, jak tam nemáte chodit, jak je to trapný a že nic neuvidíte. No i to se stává, ty velryby nejsou vycvičený a vážně nemávají na potkání (ne že bych nechtěla). Na jezeře Lagoa do Fogo mi parta Slováků vyprávěla o tom, jak tři hodiny pluli s dalšími dvaceti lidmi na nafukovacím člunu, kvůli třímetrovým vlnám většina turistů zvracela do igelitových pytlíků, děti plakaly, matky zachvacovala panika… A nakonec viděli jen ty „pitomý delfíny“. Ok. Tak ale přece se nenechám odradit ne?

Trochu jsem popátrala, čím vším se dá plout a nakonec našla výletní katamaran. Říkám si, to bych mohla zvládnout – přecejen zvracet z nafukovacího člunu se mi moc nechtělo, su už trochu princezna. Katamaran versus člun, každá varianta má své pro a proti.

Jako první jsme potkali bandu delfínů obecných. Jaj ti byli krásní! Hráli si ve vlnách a doprovázeli nás na cestě. Po dalších pár minutách plavby začal kapitán zpomalovat. To je vám jasný, že se něco děje. Já slepoň, kterej si s sebou nevzal brýle, jsem začala mhouřit oči a koukala do míst, kam upínali zrak ostatní cestující. A pak tam byl. Jeden krásnej odpočívající vorvaň. Vorvani se u Azor zdržují po celý rok, je tu místo, hlubina, do které chodí lovit. Na jeden nádech se zvládne ponořit až na 45 min. Po návratu na hladinu si na ní pár minut odpočne, nadechne se, ukáže ocas a pluje zpátky do hlubin. Já viděla tři ocasy (vorvaní) a můžu říct, že to ve mně zanechalo velký emoce (profi plačka, už je to tak). Pak jsme pluli ještě kolem dvou plejtváků sejvalů a nakonec nám zamávali na rozloučenou delfíni skákaví. Báječný výlet!

Lagoa do Fogo – určitě si vezměte dobrý boty a hurá dolů na pláž!

Víno ostrova São Miguel

Pátrala jsem. Od prvního dne, kdy jsem se rozhodla sem odcestovat, jsem hledala nějaká vinařství na ostrově. Našla jsem jedno – Quinta da Jardinete. Ptala jsem se místních, googlila na internetech a opravdu je toto jediné vinařství na ostrově. V době covidu – zavřené, bez možnosti degustace.

To bych ale nebyla já. Stačil jeden dotaz přes web, jeden email, asi tři telefonáty a šup, už jsem stála natěšeně před vraty. Vrhla jsem se se svými dotazy na chudáka chlapce, který nás prováděl, až z hodinové prohlídky vinařství byly hodiny 4. Měl z nás radost, kluk jeden azorská.

Quinta da Jardinete a místní jednooký kocour, který vévodí etiketám

Vinařství je mladé, z roku 1989, mají cca 5 ha vinic na sopečném podloží. Vinohrady mají svoje, hrozny nekupují, nemají ani moc kde (leda ze sousedních ostrovů). Některé vinice mají vysázené na starých terasách a moderní technika se tam nedostane, takže na řadu přichází ruční práce. Při návštěvě děsně pršelo, tak jsme pošli vinohradem vysázeným hned za hlavní budovou. Vinohrad tu mají chráněný vysokými zídkami, které jsou ze sopečných kamenů. Chrání keře před poryvy větru (v nárazech přes 200 km/hod) a kumulují teplo ze sluníčka na noc a chladnější dny.

Vinohrad mají na středním kordonovém vedení se dvěma čípky. Zajímavý je, že na odrůdách, které mají bobule blízko u sebe, pak po odkvětu z hroznu sloupnou spodní a horní násadu. Mezi prsty, jak když děláte kohoutka z trávy (ne z marijánky, sím vás). Tím zredukují bobulky na hroznu a zabrání hnití mezi nimi při dozrávání. Výborně vyřešenou mají ochranu proti ptákům – skvělýho psa! Ten jich pár za sezónu chytí a sežere a ostatní se pak bojí do vinohradu doletět. Škoda, že já mám doma jen lenošnýho kocoura, ten má špačky na háku.

A komu by vadilo, že lilo jak z konve?

Po prohlídce vinohradů jsem se nemohla dočkat sklepa. No sklepa… nemají sklepy jako jsme zvyklí na jižní Moravě. Mají v podstatě otevřenou halu, ve které je pár nerezových tanků, sudy z francouzského a amerického dubu, plnící linka a etiketovačka. Teplota tam je konstantní, je to staré stavení, které drží chlad. Chlapec o technologii výroby vína moc nevěděl, pracoval ve vinařství krátce, takže jsme se velmi rychle přesunuli do degustační místnosti.

Nejdřív se zdráhal nám nalít (corona omezení degustace nedovolují), ale my koupili vše, co jsme mohli a rovnou to otevřeli.

První dojem z Azorských vín? „Jaj, oni to dosolují?“

Bez legrace, takto slaná a minerální vína jsem ještě neochutnala. Je to logické, když máte všude dokola oceán, šílenou vlhkost, silný vítr a sopečné podloží plné minerálů. Ochutnali jsme sedm vzorků – jedno rosé, které vonělo a chutnalo jako pěkně zralá švestka, tři bílá vína a tři červená.

Z bílých odrůd, které tu pěstují jsou to: Rulandské šedé, Chardonnay, Veltlín (paní od majitele je původem Rakušanka), Sauvignon. Z modrých odrůd Rulanda modrá, Merlot a Aragonês (ve Španělsku Tempranillo).

Ťuťu pojďte k mamince 😀

Musím říct, že z bílých vín mě nenadchlo ani jedno. Mají nádhernou aromatiku – brutálně svěží a nabušenou citrusy. U veltlínu mě překvapilo, že voněl jak kdyby víno leželo v páleném sudu, přitom bylo vyrobené v nerezu. Nicméně co vás nadchlo v nose, nebylo pak adekvátní v chuti. Vína jsou lehká, ne moc tělnatá, kratší. Když jsou vychlazená, dá sa. Ale když jsme potom nedopité lahve otevřeli večer, rozhodla jsem se uvařit francouzskou cibulačku.

Jak mě bílá zklamala, červená mě nadchla. Červená vína jižních států jsou prostě boží. Ta vyzrálost, plnost, vyladěná tříslovina, plná barva. Neskutečný. Mojí srdcovkou se stal Ruland modrý z roku 18, tomu jsem zařídila i transport do ČR, protože příručák (díky převelice!), a výborný byl i Merlot.

Abych to shrnula: až pojedete na Azory, určitě se zastavte do tohoto malého a milého vinařství. Mimo jiné vás přivítá jednooký černý kocour, mazel a majitelův miláček. A to až takový, že zdobí nové etikety. Třeba se nechám inspirovat a můj pupík (Gármík) mi nějakou lahev taky brzo ozdobí :-D.

Místní zvěřinec. Jednooký kocour, který je hvězdou etiket a pes špačkobijec

Co ještě navštívit na Azorech?

  • Každou vyhlídku, okolo které pojedete.
  • Překrásnou a zašitou pláž s černým pískem u městečka Vila Franca do Campo (při západu slunce oněmíte úžasem).
  • Okolí jezera Lagoa do Fogo – jo, jděte až dolů, je tam překrásná pláž a cesta je výživná.
  • Výstup na nejvyšší horu Pico da Vara (hele, nemusíte to funět odspodu, z druhé strany se dá dojet docela blízko vrcholu, na který je to pak cca 3,5 km do pár kopců).
  • Čajové plantáže.
  • A ananasovou plantáž v Ponta Delgada.
  • Sete Cidades – dvě nádherná jezera (modré a zelené), na té nejznámější vyhlídce jsem ale dost trpěla (kupa turistů, uječený rusky, který tam šly v podpatcích – too je něco na mě). Pak když se zpátky ale dáte druhou stranou okolo jezera, dáte si výbornou cestu lopuchama, který jsou vysoký jak dospělý člověk. Velká sranda.
  • Urbex – vybydlenej hotel Monte Palace.
  • Projeďte si celé pobřeží – boží vyhlídky na skály u Ribeira Grande anebo teplé prameny Ponta da Ferraria vyvěrající do zátoky, ve které se dá koupat, krásné majáky…
  • Nesmíte vynechat Furnas – městečko smrdící sírou, kde dělají dokonalou baštu – cozido. Uprostřed města je krásná botanická zahrada s lázněmi.
  • Nádhernou poutní kapli Nossa Senhora da Paz se schodištěm s typickými azulejos.
  • Koupání v přírodních termálních pramenech Caldeira Velha – termální vodopád a boží relax. Jen to víno tu chybělo.
  • No a ten jeden můj srdcovej vodopád, ale já ani nevím, kde byl :-D. Případným zájemcům pošlu místo na mapě a zkuste si ho najít.

Vůbec nejlepší je pořád bloudit. To pak najdete místa, o kterých se vám ani nesnilo. Koho zajímá víc fotek, mrkněte na můj Instagram @ivinovino, kde mám ve výběru příběhy nejen z Azor. Dolů ještě přikládám pár nezapomenutelných míst.

Cestování zdar a příště zase načtenou!

Vaše Ivuš

Poutní místo

Dokonalé černé pláže

Termální vodopád

Spousta vyhlídek na překrásná jezera

Vyhlídky kolem pobřeží, kde vás přivítá spousta kočiček

A fakt nebezpečný místa na focení

Iva Měřínská
Jsem dcera vinaře a milovnice vína. Na stránce našeho malého rodinného vinařství vám chci ukázat, jaký život žije naše víno, než doputuje do vaší skleničky. Příběh našeho vinařství si přečtěte zde >> Rádi byste ochutnali víno vyrobené netradiční cestou, pořídili nevšední dárek pro blízké nebo si prostě jen užili pohodu s lahví dobrého vína? Nemusíte chodit po vinotékách a ptát se na rady personálu. Napište mi nebo zavolejte a spolu vybereme to pravé víno pro vás :-).
Komentáře
  1. Petr B. napsal:

    Kráása

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů