Přemýšlíte o cestě do Mexika? Na Yucatán? Ať už se vyvalit na pláž do hotelu nebo si projet všechny jeho krásy? Zdá se to jako nic. Letenku teď seženete za 12 tisíc. Pohoda, tequila a bílé pláže.. Na to jsem se těšila.

Tento článek píšu pro všechny z nás, kteří ani vůbec netušili, co se může dít v Mexiku po přistání letadla. Myslíte si, že vás se mexické vězení a vyhoštění netýká? Pletete se.

Je jedno kdo jste, kolik máte peněz nebo jaké máte plány. O vašem osudu rozhodne banda dvacetiletých holek a jeden usměvavý malý milý dědeček. Jak se chovat, co říkat, abyste se do této situace nedostali? A když už vás zavřou, co dělat a co čekat? Čtěte dál, povím vám to.

Zapaluju krb, nalívám porstké a koukám na to, jak kocour radostně běhá kolem neodzdobeného vánočního stromečku, že jsem zpátky doma. V hlavě prázdno, temnota a jedno velké nic. V tento okamžik jsem měla ležet na pláži na Holboxu. Dívala bych se, jak Mirka zápasí s prvním závanem větru na kajtu.

Určitě bych měla na stolku vedle sebe nalitou tequilu, místní víno a nějaký doutníček. Kniha, klobouk a nové červené plavky s volánem, které jsem si kvůli tomuto výletu pořídila, by konečně plnily svoji životní úlohu. Trpět se mnou na slaném vzduchu. Ptala bych se místních, kde najdu někoho, kdo mi splní další můj životní sen, kvůli kterému jsem sem přijela – plavat vedle žraloka velrybího..

Nic z toho se nestalo.

Nic z představ o pohodové dovolené v Mexiku se nestalo

Co jsme si s Mirkou prožily, se nedá zprostředkovat v celém rozsahu. Nejdřív jsem si říkala: “Kámo, nikomu neříkej, že jsi zpátky doma, bude to ostuda”. Ale teď si říkám, že kdyby tento článek měl pomoct jednomu jedinýmu člověku, stojí za to ho napsat.

Začneme ten příběh od začátku.

Proč proboha chceš letět zrovna do Mexika?

To byly reakce mého okolí, když jsem jim oznámila moji další dovolenkovou destinaci

Výlet do Mexika, na kterém se všechno všecičko kazilo už od samého začátku. Teď už fakt věřím na to, že vesmír nám říká, kde máme být a kde ne a do Mexika jsem se podívat neměla. Asi tam za týden přijde hurikán nebo mě mohl někdo střelit do hlavy na ulici. Nevím, ale být jsem tam neměla. 

Pokud něco nemá být nebo se nemá stát, můžeš se postavit na hlavu, udělat cokoliv, ale ono se to nestane. A pokud se něco stát má, můžeš se tomu bránit zuby nehty a ono se to stejně stane.

Mexiko nikdy nebylo mojí vysněnou destinací. Prst na něj padl jen protože byly nesmyslně levný letenky. Ale jely jsme. Už s první letenkou jsme měly potíž, protože jsem si zrovna zablokovala platební kartu, nešla uhradit a až jsem se dostala ke svým penězům, letenky nebyly. Už trochu na sílu jsme našly místo přímého letu z Vídně let s dvěma přestupy: Londýn a Dallas. Dál jsem nic neřešila.

Znamení, že do Mexika nemáme jezdit? Ne! Poletíme!

Den před odletem mi přišla zpráva s obrovským rudým vykřičníkem: nahrajte své covid dokumenty do systému. Oh. Co? Jakej covid? To ještě existuje? Safra že existuje :-D. Do USA nesmíte letět bez toho, aniž byste měli platné dokončené očkování na covid. Platí to i na dvouhodinový transfer. Nepochopíš. Než si uvědomíš, že většina firem s vakcínami jsou americké.. Hlavně, že jsme si skrz ty dvě hodiny na letišti udělaly ESTU (Elektronický systém cestovní autorizace je automatizovaný systém, který určuje způsobilost návštěvníků cestovat do Spojených států v rámci programu bezvízového styku.)

Nejdřív panika, slzy, že neodletíme.

Máma nade mnou stála a povídá: „No a co? Tak to zrušte a poletíte jinam.“

Moje ego? „Ne! řekla jsem, že letím do Mexika, tak tam poletím!“

Ivo, nepodceňuj výběr letecké společnosti… (zvlášť při cestě do Mexika)

Nažhavila jsem telefon a volala na British Airways. První hovor s holčinou, která huhlala jak japonka, byl šílený. Po 45 minutách mi řekla, že změna letenek nás vyjde jednu na 18 tis. Mnohonásobně vyšší cena, než pořizovací. Aha…

“Slečno, můžete mi minutu počkat? Jsme dvě, musíme se poradit, jestli toto zaplatíme anebo to celý zrušíme a nikam nepojedeme”.
“Ne nepočkám, za tu minutu si zavolejte znovu”.
“To zase budu někomu muset vysvětlovat, co vám a trávit na telefonu další hodinu?”
“Tututututu…” položila to. Potvora jedna.

Vysílená přemýšlím, co teď. Koukám z okna a napadá mě spásná myšlenka.

Naproti kámoška má vystudovanou angličtinu, určitě jí to na lince s operátorkou, které není rozumět, půjde líp. Beru bundu a jdu zvonit uplakaná na sousedku. Je doma, voláme znovu. Na druhé straně operátorka, které jde rozumět každé slovo, ví co dělá a má přehled. Povídá mi: ale my jsme ve vašem letu udělali změnu, jeden let je zrušený a měla jste právo na přebookování, proč jste to neudělala? Já: Prosím?

Vůbec nevím, že máme něco zrušenýho – takže bysme jako neodletěly? Kruciprdel. To fakt nevymyslíš. Takže v rámci jejich chyby a zrušeného letu mi slečna během 20 minut udělala nové letenky s jedním přestupem v Londýně a přímým letem přes oceán do Cancunu. Bájo!

Máme my to ale štěstí!

British airways aneb když se naštvání ze zpoždění promění na vděčnost za záchranu z vězení

Je večer a ráno v 7:25 nám to letí. Snažím se nacpat všecky své věci do batohu a jednoho handbag zavazadla. Bojím se, že budu velká, tak poctivě měřím centimetry podle parametrů letecké společnosti. Ve 23:55 dojde SMS: váš let z Vídně bude zpožděný 5 hodin – ale pozor, nikdo nepřesunul čas odletu. Takže kdyby to změnili zpět, máš smůlu, že jsi tam nebyl na čas. Nic, pojedeme, jak kdyby to jelo v 7:25 a prostě tam těch 5 hodin počkáme. 

První let, zpoždění 5 hodin, druhý let z Londýna další den, opět zpožděný. Na check-inu mi borec dělal potíže. Prý že toho na 3 týdny vezu moc (když si uvědomím, že dědek na druhé straně stejného letadla mě zavřel do cely s tím, že toho mám málo, tak se směju). Tak tam stojíme a debatujeme, co bych měla vyhodit a co ne.

Prohrabe mi, co může a pustí mě slavnostně do letadla přes oceán.

Hurá! Blížíme se k cíli. Celou dobu tuto absurditu sdílím s kamarádkama na messengeru. Už nevěří a se slzama smíchu v očích píšou: tvl, ty napiš ebook: „Jak se dostat do Mexika.“ 

Sedáme do letadla směr Mexiko – Cancun, děláme si vysmáté selfie a odlétáme vstříc dobrodružství, na které se nezapomíná…

Celou cestu nám dělá společnost milý steward. Sympoš, dává nám lahvinky s alkoholem do foroty. Gin s tonikem, whisky s colou, je milý, říká nám “my darlings” a jmenuje se Martin.

Při každém jídle mi Miri bere z tácku to, co jsem nesnědla a schovává to. Říkám: “Co blbneš?” Miri: “Nikdy nevíš, třeba se nám to bude hodit.” Takže náš pytlík co by kdyby z cesty se plní. Je v něm pár bulek, pár másel, jeden chedar, jedna whisky, dřevěný nožík a pár sušenek. Why not. 10 hodin v letadle utekl jak voda a my sedáme na zem.

Vysmáté, jdeme z letadla, píšu holkám: nemožné se stalo skutečností, sedly jsme na zem v Mexiku!

Domů píšu: „Jsme na zemi, teď už jen projdeme kontrolou a jedem na ubytko. Ozvu se, až budu na wifi nebo až pořídím nějakou datovou simku. Teď se vypínám.“

Nemožné se stalo skutečností!

Hurá jsme v Mexiku! Bohužel to nebyl ten okamžik, kdy se začít radovat…

Hned u východu z letadla stojí děda. Milej mexikánec, se všema vykládá a čumí ti do pasu.

Všem, kteří jsou z východní Evropy bere pasy a posílá je do jakési jiné fronty. Nechápu proč, naše pasy bere taky. Chce se mi na záchod, ptám se, kde je mají – prý nikam nesmím. Aha, proč jako? Dál se se mnou nikdo nebaví. Přijdou další lidi v uniformách a celou bandu vybraných vedou jak otroky kamsi na bok. Prý že první interview imigrační. Hele nic ti v tuto chvíli nedochází.

Poznáváme kluka z Jablonce. Honza. Jede za kamarády, kteří tu mají kemp a pořádají výlety. Povídáme si, jde na pohovor a je tam kurňa dlouho. Tak se na sebe smějeme, že ho dusí, jak kdyby převážel pytel drog (první chyba – vypadáš, že ty mladice nebereš dost vážně, když se směješ).

Teď jdeme na řadu my. Čumí na nás dvacetiletá kočka, protivná jak osten v zadku, a já si jen pomyslím: no potěš. Ptá se nás, jak dlouho tu budeme, kde budeme bydlet, co máme za práci, kolik máme peněz a jak velká máme zavazadla. Pak mě zkouší z památek Yucatánu – no tvl to fakt nevím, která pyramida se jak jmenuje (další velká chyba – fakt se naučte, co tam mají).

Při příletové kontrole na letišti v Cancunu nám bez vysvětlení berou pasy a odvádí nás beze slova jinam

Mladá slečna se beze slova zvedá a jde se poradit s další holčenou, které je odhadem maximálně 21 roků. Nerozumím. Vedou nás jinam. Do kanceláře. Máme si odložit.

V podstatě se nás neptají už na nic.

Melou si svoje – že máme ubytování jen na jeden den – ne pozor dámo nemáme, máme další ubytko na Holboxu, podívej se na to. Nezájem. Píše do záznamu: Jeden den ubytování. Nemají peníze: prosím? Máme hotovost a platební karty, dohromady máme tolik a tolik (v hlavě mi běží: máme víc, než ty si tu vyděláš za rok, kočičko).

Nezájem. Jejich jediný argument, který pořád melou dokola: máte malá zavazadla. Ano máme normální příruční zavazadlo a handbag v povolené velikosti letecké společnosti – co potřebujeme víc k moři? Chm. Kdybyste byli turisti, máte velký kufr na kolečkách.. A basta. Padla klec.

Vedle nás se potí Honza, se kterým jsme se smály v první frontě. Zapsali si u něj, že cestuje jen s batohem. Honza se domáhá toho, že má v letadle odbavený kufr. Nevěří mu. V okamžiku, kdy ho pohůnek doveze z letadla, stejně mávne dáma rukou a do záznamů si píšou: jede jen s malým batůžkem. 

Co toto jako je? Nikdo se nás na nic neptá, mám žízeň, na prosbu o toaletu a vodu mi nikdo nereaguje. Píšu holkám: to už snad není možný, vzali nám pasy a jsme na imigračním. Holky: “co se jim nelíbí?” “Máme málo zavazadel”. Tím naše debata skončila.

V tu chvíli mě milý malý pán bere za ruku, požádá mě, ať vypneme své iPhony a dáme je do batohu, že si chvilku počkáme. Vede nás do místnosti, kde si podle něj máme nechat batohy a všechny své věci.

Ptám se proč? Uklidňuje mě, ať nemám obavy, že je to pod kamerami a nic se mým věcem nestane. Jsem poslušná, ukládám batoh a následuju ho do vedlejší místnosti, kde sedí dvě další holky a jedno dítě.

Najednou se za mnou zabouchnou dveře studené hnusné cely a milý dědeček na druhé straně mříže se mi směje do obličeje, že si tady pobudu minimálně do zítřka.

Zamítli nám vstup do země a zavřeli nás se slovy: Tady si pobudete

CO? MŮŽE MI NĚKDO DOPRDELE ŘÍCT, O CO TADY JDE? Ne. Banda smějících se mladých mexičanů v zelených uniformách v čele s falešným dědou odchází bez vysvětlení pryč.

Haló – nemáme vodu, máme žízeň, nejsme oblečené, je tu zima, máme hlad… Haló!

Když se za tebou zabouchnou dveře cely

“To nemá smysl”, ozve se z druhé strany místnosti.

Otočím se, sedí tam mladá tmavovlasá holka. “Kde to jsme? A jak dlouho tu jsi?”

“Jsi ve vězení a já jsem tu už pátý den, aniž bych mohla někoho kontaktovat anebo si vzít kartáček na zuby”… rozpláče se..

“A kur*a”… to je to jediný, co ze mě vypadne.

Rozhlídnu se kolem. Hnusná špinavá smrdutá místnost, na obvodu dvou zdí je mramorem obložené sezení. Na něm šedé žíněnky potažené tvrdým igelitem. V rozích kamery, na stropě šíleně svítící zářivky, které vypalují oči a nevypínají je ani v noci. Žádné okno, žádný vzduch. Ve vyplavené koupelně podělaný záchod, špinavé umyvadlo a nefungující sprcha.

Nevěřím svým očím. Tady máme být přes noc? Proč? Co jsme udělaly?

Klaudie nás podrží. Půjčí nám prázdnou petku od vody a naleje nám vodu z velkého barelu, který stojí v rohu a je v něm zatuchlá stará voda. Tady máte aspoň vodu. Pak se rozpovídá o svém příběhu.

Jeli na dovolenou se snoubencem a jeho bratrancem. Snoubence pustili do státu a je dva zavřeli. Měli zaplacený hotel v Tulumu na celou dobu pobytu a zpáteční letenku. Za celou dovolenou dala 4 500 euro. A? Někomu se nelíbila, protože je z Rumunska a vypadá jak cikánka a šla si sednout.

Přítel kontaktoval ambasádu s výsledkem: Nemůžeme vám pomoct. Nechápu, nerozumím, ptám se dál a dál a žasnu. 

Co se děje za zdí na imigračním na letišti v Mexiku, když čekáte na deportaci

V dalším rohu sedí mladá holka s dcerou (9 let) – jak dlouho jste tu vy?

4 dny. Bože. Bože! Jak tu můžou zavřít dítě?

Na to mí říká Klaudie – hele včera odtud pustili rodinu. Bylo jich 5. S námi tu byla matka a měla 3 děti, nejmladšímu byly 3 roky. Ale protože je tu děsná zima, dítě vážně onemocnělo a oni je museli pustit. Hlava mi toto nebere.

Prosím?? 5 členná rodina má zájezd do Mexika a oni je všechny zavřou do této ledové kobky? Jak si to můžou dovolit?

“Bezpráví… jsi tu nic. Chovají se tu k tobě jak ke zvířeti” říká mi Klaudie.

Sedám si v detenční cele na zem, zadek mě studí, začínám se třást zimou.

Vždyť nikdo neví, kde jsem! Nedovolí mi ani napsat domů

Mirka nevěřícně kroutí hlavou: “Co to je toto?”

“Nevím, Miri.. ale myslím, že si tu pobudem a budeme rády, jestli jenom tu jednu noc, jak říkal ten šmejd”.

V hlavě se ti začnou honit myšlenky… Kdo mě bude hledat? Kdy začnu někomu chybět? Vždyť nikdo neví, kde jsem!

Domů jsem napsala, že se delší dobu neozvu… snad napadne holky, že se něco děje, když poslední má zpráva byla: trčíme na imigračním a vzali nám pasy. Nevíš nic. Nikdo ti neřekne co se děje, jestli je den nebo noc, kolik je hodin. Najednou se zastaví čas a ty jenom jsi.

Máš pocit, že tě každou chvíli odvedou do vedlejší místnosti, postaví tě ke zdi a se smíchem tě střelí do hlavy, protože máš malý zavazadlo. Bezmoc, strach, křivda, nepochopení.

Zůstávám trochu při smyslech a po půl hodině si žádám, aby nás pustili k osobním věcem. Buším na zamřížované dveře a křičím: „máte tu zimu a potřebuju léky“ – vím, že na toto mi nemůžou říct ne. Pouští nás pro věci, beru léky, jídlo a chytrý časopis, protože tuším, že tu budeme dýl.

Hlava nepřemýšlí. Jinak by vzala něco jiného. Sedám zpět za mříže. Nadýchám se Ventolinu, abych zabránila přicházejícímu astmatickému záchvatu a čumím do blba. 

Když v neštěstí potkáš přítele: „Holky, jste tam?“

Najednou se z vedlejší místnosti ozve veselý hlas: ”Holky, jste tam?”

“JO!”

“A do prdele, to jsem si nemyslel…”.

Byl to Honza, taky neprošel… ani s velkým kufrem plným ploutví, šnorchlů a základních turistických hovadin.

Povídá: “Napsal jsem domů, aby žena kontaktovala ambasádu, pomůžou nám!”

Byl natolik při smyslech, že s sebou propašoval do cely mobil! Haleluja! “Ale mám jen málo baterky, musím šetřit.” Pomáhá rumunům, ti píšou po 4 dnech zprávu domů, co se stalo.. a pomáhá i nám. Posílá ve zprávě telefonní čísla, která mu diktuju, na který má jeho žena zavolat. Jsem trochu klidnější.

Vím, že žena ráno zavolá na ambasádu a určitě nám pomůžou. Noc byla neskutečná. Dlouhá. Čas se zastaví. Zkuste spát v plném světle pod zářivkama na ledové zemi. Třepete se strachy, zimou, máte hlad, na přikrytí jsou tam jen zatuchlé smradlavé deky z letadla. Nejde usnout. Máte návaly pláče, chce se vám zvracet, omdlít, jste mimo tělo. Ale víte, že vám ráno pomůže ambasáda.

Spoleháš se na to, že ti pomůže česká ambasáda… Ale nepomůže!

Celou noc přemýšlím o spoustě věcí.

Komu asi chybím? Od koho budu mít na telefonu zprávu, jak jsem dorazila a jestli jsem v pořádku? Komu na mně opravdu záleží? Co je fakt důležitý a proč řeším ve svým životě tolik nesmyslů? Šmarija, tolik času přemýšlet nad životem.. Ale mimo jiné jsem přemýšlela o tom, že jsem si zapomněla v batohu rovnátka. V hlavě se mi klubal plán.. Zkusím to znovu. Půjdu znovu do batohu a propašuju telefon. 

Ráno má Honza hovor od paní přímo z ambasády:

Ambasáda: „Nemáme vám jak pomoci.“

Honza: „Co? A kdo nám teda pomůže?“

Ambasáda: „Teď je to jen na letecké společnosti, která vás vezla.“

Honza: „Prosím? O tom, kdy se dostaneme domů rozhoduje letecká společnost, které můžeme být úplně ukradení, tak jako je tady Klaudie a Ala?“

Ambasáda: „No.. ano…“

Výborně. Mám hlad. Miri vytahuje pytlík se zbytky z letadla se slovy: “Vidíš? Já ti říkala, že se nám to bude hodit!” Vyprsknu smíchy, protože mezi máslem a rohlíkem se válí i lahvinka whisky. 

Mistrovský plán: Buď flexibilní aneb ukradni si zpátky svůj telefon a spojení se světem

Se snídaní přichází druhá směna (mimochodem snídani donesli asi ve 12 hodin).

Milej kluk, nechová se s k nám jako k póvlu, ale jako k lidem. Prosím ho, jestli si můžeme jít pro další věci a hygienu. Nemá s tím problém. Beru rovnátka, do taštičky dávám kartáček, čisté prádlo a nenápadně si do rukávu rvu mobil.

Miri se s klučinou nepáře. Před ním bere mobil do ruky a protože je trochu technická gramla a telefon se jí nepodařilo vypnout, rovnou vytáčí číslo své dcery.

Kluk začíná panikařit: “Neee co to děláte? To nesmíte – nesmíte telefonovat!”

Miri rázně: “Mě to nezajímá, moje děti o mě mají strach, musím jim zavolat!”

Směju se pod fousy. Aniž bysme se dohodly, strhla celou pozornost na sebe. Kluk se snažil, aby ho nikdo nenačapal při tom, že jsme ho takto odrbkaly a já mezitím v klidu zaštrachala svůj telefon do kapsy, aby nebyl vidět. Nevzala jsem všecko, co jsme potřebovaly, ale to nejdůležitější jsem měla – spojení se světem venku.

SOS zprávu domů píšu tajně ze záchodu v cele

Blbý je, že v naší cele nebyl signál 😀 nevadí, podařilo se mi připojit drze na jejich wifi v kanceláři na imigračním a napsala jsem domů a holkám, že jsme ve vězení. Ze záchodu, kde si myslím, že nebyla kamera – anebo jsem ju aspoň nenašla.

Skvělý, sestra je rázná, má hodně zkušeností s cestováním a vyjednáváním po telefonu – taky vedla call centrum americké banky, že. Už to věděla od paní Honzové a holky jí taky psaly, že je divný, že se nehlásím a poslední, kam jsme šla, bylo imigrační.

Ulevilo se mi. Z nejistoty byla jistota – na světě mám lidi, kterým nejsem jedno a všimli si, že tu nejsem. Už je to v procesu a dostanou nás brzy ven. Teď jde jen o to kdy. Jestli včil anebo až za 3 týdny, kdy máme letenku (při té představě jsem padala do mdlob)..

Čas se zastaví. Minuty v detenční cele ubíhaly jak hodiny, hodiny jak dny…

Po 24 hodinách se otevřely dveře: Iva a Mirka, come with us.

Super! Teď jen aby nás vedli k letadlu a ne ke zdi.

Modlila jsem se, aby letadlo, které nás dovezlo, zůstávalo přes noc a s posádkou se vracelo druhý den. Bylo to tak. Měli jsme „přednostní odbavení“, šli bočním vchodem rovnou do letadla. Jak jsme se dohodly, že si musíme zkontrolovat všechny batohy, jestli nám tam něco nedali, nebyl na to čas – rychle rychle, letadlo čeká jen na vás (pomyšlení, že hned v Londýně na mě padne banda těžkooděnců se psama, že vezu drogy, mi v hlavě házelo brutální červený vykřičník.. ale nebyl čas).

Tři celníci na tři turisty (Honza z vedlejší cely dostal prospustku taky).

Ptali se nás, proč nás zavřeli, tak jsme jim to vykládali. Ukázali jim papíry, dokumenty, co máme.. nevěřícně kroutili hlavou, že nechápou, proč zrovna nás vybrali. Moc se omlouvali a ptali se, jestli ještě dáme Mexiku šanci – teď už jsem si dovolila být víc sama sebou. Schytali můj výraz typu: to jsi spadl z višně, kámo? A velmi rázné a nasrané: NEVER!

Nastoupili jsme do letadla, teprv v tento okamžik po nás hodili pasy.

První nás vítal steward Martin: “Holky, to byla nějaká krátká dovolená!”

Ha! Vy jste Slovák a celou dobu tu s náma mluvíte anglicky? “Co se stalo?” Ve zkratce jsme mu řekly náš příběh…

“Jo, už jsem slyšel, že se to tu děje, ale ještě jsem nikdy nevezl nikoho, kdo to musel podstoupit. Jsem rád, že jste na palubě”. Donesl nám z první třídy skleničky plné dobrého suchého sektu. I s Honzou jsme si připili a náš mexickej výlet jsme označili jako něco, na co budeme do smrti vzpomínat.

Co je důležitý, když cestujete (nejen) do Mexika:

• Vždy s někým komunikujte – ať aspoň jeden člověk ví, kde přesně jste a co se děje.
• Mějte v hlavě telefonní číslo na někoho blízkého, ať ho můžete kontaktovat případně i z cizího telefonu – my naštěstí doma máme celoživotně všici stejný číslo. Tak jsem vybírala podle toho, kdo nejlíp zvládne telefonát: „Dobrý den, neletěla nějaká vaše kamarádka nebo někdo z rodiny teď do Mexika? Víte… oni je i s kamarádkou zavřeli a jsou v cele na imigračním.“
• Naučte se lhát – kdybychom hned na začátku řekly, že se jdeme vyvalit na pláž, udělaly si falešný naoko ubytování, tak se do této situace možná nedostaneme.
• Letecká společnost a její jméno dělá hodně a je to jediná vaše spása, když už se dostanete do průšvihu. British Airways byli ti, kteří nám posílali jídlo a dostali nás za 24 hodin ven. Když poletíte s někým, kdo jméno nemá a má málo letů, můžete se domů dostat až se svojí zpáteční letenkou. Navíc ostraha se k nám chovala trochu líp, než k holkám, které letěly s nízkonákladovkou.

Co dělat, když vám zamítnou vstup do Mexika a už vás zavřou (a vy jste v šoku):

• Nebuďte naivní.. i když vám řeknou, že jdou prověřit to, co jste jim řekli, nic prověřovat nikdo nebude. Už za váma zaklaply dveře, u kterých na druhé straně není klika a mají místo okýnka mříž? Jste deportovaní a o dovolené si můžete jen nechat zdát.
• Neklaďte odpor. Nevyplatí se dělat scény. Tím jim uděláte dobře a polechtáte je na duši. Chtějí vám udělat zle, o nic jiného tu nejde. Jsou rádi, když vás vidí zlomené. U oběda druhý den jsme si povídaly, mluvily o tom, že nás tito žrouti kukuřice nezlomí a smály se. Malá Xenie si vyrobila vlaštovku a házela ji po cele.. Netrvalo to ani 20 minut a zapli nám naplno klimu, aby nám náhodou nebylo moc veselo.. Klaudie první den dělala scény, kopala do dveří, mlátila, ječela… ani po 5 dnech jí nedovolili si vzít kartáček na zuby a čisté prádlo..
• Buďte drzí a naučte se krást – vezměte si mobil s sebou. Protože oni vás nenechají se ozvat ani nejbližší rodině nebo zrušit zabookované ubytování, aby vám ještě víc nerostly náklady za tento nesmyslný výlet. Nezájem. Nikdo o vás nebude vědět. Jen buďte opatrní, nedokážu si představit, co by se dělo, kdyby na to přišli.

Čemu na našem zavření v Mexiku absolutně nerozumím?

• Jak může naše ambasáda říct, že s tím nemůžou nic dělat a není to jejich věc? Jak našemu státu může být jedno, že nás ve světě berou tak, že se tu nemáme dobře a chceme odtud emigrovat (na zdi bylo hodně vzkazů z nedávné minulosti od lidí z ČR)? Dědek se mě ptal, jestli jsem z Německa, kdybych mlčela, usmála se, kývla a šla dál, pas nám vůbec nevzal a prošly bychom normální kontrolou bez pohovoru, kde jen dostaneš razítko. Hej, fakt se musím už naučit asi lhát!
• Když už vás nařknou, že teda chcete zůstat… proč ambasáda nezkontroluje, v jakých podmínkách tam lidi drží? Proč nezařídí nějaké náhradní řešení, které by aspoň trochu vyhovovalo základním lidským podmínkám – jako je vzduch, světlo, voda, teplo a alespoň nárok na základní hygienu? 
• Proč když u checkinu uvádíte druhou kontaktní osobu, nekontaktuje ji letecká společnost ani v okamžiku, kdy ví, že vás zavřeli?
• Jaká jsou pravidla toho, koho zavřou? Mladý pár s kufry a dovolenou v hotelovém rezortu… matku s dítětem, která má zaplacený hotel… muže, který cestuje za kamarády, kteří přijeli pár dní před ním. Má obrovský kufr a doma manželku a dvě děti, svůj fungující podnik.. Rodinu se třema dětma, která má zaplacený hotel i zpáteční letenku.. Dvě holky, co si jedou odpočinout a mají malá zavazadla.. Přitom kamarádi vezli kvůli práci v kufru motorové pily, jiní jeli na půlrok bez zpáteční letenky, jiní neměli žádné ubytování (z rozhovorů s ostatními pasažéry v letadle). Tak kde je nějaká spravedlnost?
• Když už jsme teda byli deportovaní – proč nemáme žádný záznam v cestovním pase? V podstatě se toto nikdy oficiálně nestalo..

Až se trochu vzpamatuju, zeptám se přímo na ambasádě a dám vám vědět jejich pohled na věc.

Co bych příště při cestě do Mexika udělala jinak?

• Měla bych připravené a vytištěné všechny dokumenty a potvrzení o ubytování po celou dobu pobytu.
• Kdybych věděla, že vůbec nějaké detailní pohovory (včetně památek) probíhají, připravila bych se na ně.. mějte itinerář a pamatujte si názvy míst, která chcete navštívit a proč – i trocha historie se hodí.
• Před pohovorem bych se tak moc nenasmívala a netěšila se, že už jsme hurá tady… nikdy nevíš.
• Vzala bych si s sebou teplé oblečení a deku.
• Nežrala bych v letadle tolik, aby mi zbylo víc pro strýčka příhodu a přibalila bych si od Martina víc whiskovek :-D.

Jediný co nevím, jak to vyřešit s tím kufrem (i když Honzovi ani kufr nepomohl). Když chceš cestovat, nechce se ti táhnout kufr, navíc odbavené zavazadlo zvedne cenu letenky i o několik tisíc. Tak proč proboha, když stejně člověku stačí příručák a kabela..

My měly takový ty rolovací batohy..  Asi jsme je mohly rozrolovat a víc nafouknout, aby vypadaly větší na druhé straně cesty.. v Londýně jsme je muchlaly, aby to prošlo kontrolou rozměrů. Fakt paradox. Tak jestli máte někdo tip, dejte vědět, doplním info pro ostatní.

Přeju vám všem, kteří letíte do Mexika, ať dopadnete líp a nepřipíšete se k našemu podpisu na zdi vedle dveří. Některé vzkazy jsou tam dost děsivé…

Hodně zdaru při cestování a když teda už jsme na tom blogu o víně a tento článek s ním nemá moc společného, připijte si se mnou na to, že jsem živá a relativně zdravá (když odmyslím prochlazení, rýmu, teplotu a nervy v kýblu).

Jak to vidí konzulát ČR v Mexiku?

Je 21.3.2023 a já se konečně dostávám k tomu, abych vám pověděla, co se dělo dál. V podstatě už nic. Psaly jsme dopis ombudsmanovi a dnes se ke mně dostal tento článek, který na náš dopis možná reaguje (a možná ne, kdo ví).

Ne dlouho po příjezdu mě kontaktovala naše konzulka přímo z Mexika, která mi dala svolení, abych její slova dala přečíst i vám. Tak tady jsou:

Abyste si neodnesla tak hořkou pachuť z naší práce, myslím, že si situace, a zejména Vy, zaslouží vysvětlení.

Dle mezinárodního práva má každá země možnost svobodně rozhodnout, kterého cizince na své území vpustí a kterého ne. Při rozhodování na letišti například nezáleží na tom, zda cizinec již má danou zemí udělené vízum, či jej mít ani nemusí, ale je na rozhodnutí daného imigračního úředníka, jak se k věci postaví. Většinou není problém (ačkoli jsou země, jako třeba Izrael či USA, kde bezpečnostní specifika vcelku logicky možnost nečekaného nevpuštění zvyšují), v Mexiku často taktéž. Nicméně takové případy se stávají. Problém dle našeho pohledu není v tom, že Mexiko uplatňuje právo nevpuštění do země. To dělá i ČR a všechny další země na světě. Problém je, jakým způsobem toto právo uplatňuje. Opakovaně upozorňujeme na to, že nevpuštění a přechodně zadržení turisté nemají možnost spojit se se svým konzulátem, nemají přístup ke svým osobním věcem, při vícedenním pobytu v detenčním zařízení nemají dostatečnou hygienu apod. Občerstvení a zajištění zpátečního letu je dle mezinárodního práva v gesci jejich letecké společnosti – odtud také bohužel značné rozdíly v tom, jaké služby a jak rychle jsou pro jednotlivého cestujícího zajištěny.

Abyste měla představu o našich možnostech, dám Vám konkrétní příklady našich opakovaných i nedávných aktivit:
– pokud se nám podaří zvědět o problému ještě když je cestovatel zadržen, tlačíme na aerolinku, aby vše co nejdříve vyřešila a zajistila mezitím alespoň dostatek vhodného občerstvení.
– toto téma vyzdvihujeme při jednáních s mexickými partnery, píšeme protestní nóty na místní Ministerstvo zahraničí – v příloze jako konkrétní příklad také posíláme odkazy na negativní ohlasy na mexické praktiky v českém mediálním prostředí, aby bylo jasno, že tento postup škodí jménu Mexika.
– v rámci skupiny evropských konzulů (s mottem „ve vícero se to lépe táhne“) upozorňujeme na situaci naše policejní partnery a místní Národní komisi pro lidská práva.
– informovala jsem také mexickou ambasádu v Praze s tím, že podobné zkušenosti vytvářejí negativní obraz Mexika u evropských turistů a veřejnosti.
– místní instituce jsme informovali o tom, jak v podobných situacích postupuje česká imigrační policie (taktéž dochází k případům nevpuštění do ČR, postup je však pro cestující vstřícnější)
– na našem webu a facebooku máme detailní rady, jak se nevpuštění vyhnout (mimochodem hodně se shodují s těmi Vašimi:)) Jak se vyhnout nevpuštění do Mexika? | Velvyslanectví České republiky v Mexiku (mzv.cz) 

Úspěchy … občas máme, i když dílčí: když jsme upozornili na podobnou vlnu na letišti v hlavním městě, po pár měsících problémy najednou de facto ustaly. nevíme, zda to bylo změnou personální, či systémovou. Totéž na severu země, v Tijuaně. Nyní tedy řešíme obdobně Cancún – a doufáme, že se podaří v dohledné době alespoň zajistit, abychom mohli kontaktovat zadržené turisty, uklidnit je a vysvětilt jim situaci i další kroky. Jako zásadní taktéž považujeme, abychom dostali možnost kontaktovat v ČR rodiny a případně přátele daných cestovatelů, aby neměli o své blízké strach. To už je však na místní poměry docela luxus.

Zcela chápu Vaši frustraci a také pocit, že naše úřady pro své občany nic nedělají. Být na Vašem místě, určitě by každý pociťoval totéž. Věřím však, že tento mail Vám pomůže pochopit, jaká je situace. Chtěla jsem Vám také poděkovat za čas, který jste článku věnovala, protože jedna věc je oficiální informace ambasády a druhá konkrétní, velmi atraktivně sepsaná, zkušenost jednoho cestovatele – ta má myslím větší potenciál oslovit další turisty a snad jim svou konkrétností pomoci být více preventivní…

Zatím to na mne působí tak, že je vše o lidech a o tom, koho zrovna potkáte. Naše úřady se snaží něco řešit, ale je to asi jako házet hrách na zeď. Hodně z vás mi píšete a ptáte se, jestli letět anebo neletět a že jste se třeba kvůli tomuto článku rozhodli, že nepoletíte. Když na to kouknu zpětně, je to o náhodě. Buď projdete anebo neprojdete. Víc z nás určitě projde! A pokud neprojdete, aspoň teď už víte, že se z té cely brzy dostanete. A taky že si s sebou máte vzít deku, ať nejste nemocní, až se vrátíte domů :-).

Šťastné cestování s dobrými konci!

Ivča

Zapijte se mnou tuhle šílenou zkušenost a dobrý konec!

Tady výběr mých nejoblíbenějších vín. Na zdraví!

RUŠ orange 2021

Rulandské šedé roku 2021 bylo krásně vyzrálé (23,5 ČNM).…

300 Kč

Šťastné cestovní zážitky!