Přemýšlíte o cestě do Mexika? Na Yucatán? Ať už se vyvalit na pláž do hotelu nebo si projet všechny jeho krásy? Zdá se to jako nic. Letenku teď seženete za 12 tisíc. Pohoda, tequila a bílé pláže.. Na to jsem se těšila.
Tento článek píšu pro všechny z nás, kteří ani vůbec netušili, co se může dít v Mexiku po přistání letadla. Myslíte si, že vás se mexické vězení a vyhoštění netýká? Pletete se.
Je jedno kdo jste, kolik máte peněz nebo jaké máte plány. O vašem osudu rozhodne banda dvacetiletých holek a jeden usměvavý malý milý dědeček. Jak se chovat, co říkat, abyste se do této situace nedostali? A když už vás zavřou, co dělat a co čekat? Čtěte dál, povím vám to.
Zapaluju krb, nalívám porstké a koukám na to, jak kocour radostně běhá kolem neodzdobeného vánočního stromečku, že jsem zpátky doma. V hlavě prázdno, temnota a jedno velké nic. V tento okamžik jsem měla ležet na pláži na Holboxu. Dívala bych se, jak Mirka zápasí s prvním závanem větru na kajtu.
Určitě bych měla na stolku vedle sebe nalitou tequilu, místní víno a nějaký doutníček. Kniha, klobouk a nové červené plavky s volánem, které jsem si kvůli tomuto výletu pořídila, by konečně plnily svoji životní úlohu. Trpět se mnou na slaném vzduchu. Ptala bych se místních, kde najdu někoho, kdo mi splní další můj životní sen, kvůli kterému jsem sem přijela – plavat vedle žraloka velrybího..
Nic z toho se nestalo.
Co jsme si s Mirkou prožily, se nedá zprostředkovat v celém rozsahu. Nejdřív jsem si říkala: “Kámo, nikomu neříkej, že jsi zpátky doma, bude to ostuda”. Ale teď si říkám, že kdyby tento článek měl pomoct jednomu jedinýmu člověku, stojí za to ho napsat.
Začneme ten příběh od začátku.
Výlet do Mexika, na kterém se všechno všecičko kazilo už od samého začátku. Teď už fakt věřím na to, že vesmír nám říká, kde máme být a kde ne a do Mexika jsem se podívat neměla. Asi tam za týden přijde hurikán nebo mě mohl někdo střelit do hlavy na ulici. Nevím, ale být jsem tam neměla.
Pokud něco nemá být nebo se nemá stát, můžeš se postavit na hlavu, udělat cokoliv, ale ono se to nestane. A pokud se něco stát má, můžeš se tomu bránit zuby nehty a ono se to stejně stane.
Mexiko nikdy nebylo mojí vysněnou destinací. Prst na něj padl jen protože byly nesmyslně levný letenky. Ale jely jsme. Už s první letenkou jsme měly potíž, protože jsem si zrovna zablokovala platební kartu, nešla uhradit a až jsem se dostala ke svým penězům, letenky nebyly. Už trochu na sílu jsme našly místo přímého letu z Vídně let s dvěma přestupy: Londýn a Dallas. Dál jsem nic neřešila.
Den před odletem mi přišla zpráva s obrovským rudým vykřičníkem: nahrajte své covid dokumenty do systému. Oh. Co? Jakej covid? To ještě existuje? Safra že existuje :-D. Do USA nesmíte letět bez toho, aniž byste měli platné dokončené očkování na covid. Platí to i na dvouhodinový transfer. Nepochopíš. Než si uvědomíš, že většina firem s vakcínami jsou americké.. Hlavně, že jsme si skrz ty dvě hodiny na letišti udělaly ESTU (Elektronický systém cestovní autorizace je automatizovaný systém, který určuje způsobilost návštěvníků cestovat do Spojených států v rámci programu bezvízového styku.)
Nejdřív panika, slzy, že neodletíme.
Máma nade mnou stála a povídá: „No a co? Tak to zrušte a poletíte jinam.“
Moje ego? „Ne! řekla jsem, že letím do Mexika, tak tam poletím!“
Nažhavila jsem telefon a volala na British Airways. První hovor s holčinou, která huhlala jak japonka, byl šílený. Po 45 minutách mi řekla, že změna letenek nás vyjde jednu na 18 tis. Mnohonásobně vyšší cena, než pořizovací. Aha…
“Slečno, můžete mi minutu počkat? Jsme dvě, musíme se poradit, jestli toto zaplatíme anebo to celý zrušíme a nikam nepojedeme”.
“Ne nepočkám, za tu minutu si zavolejte znovu”.
“To zase budu někomu muset vysvětlovat, co vám a trávit na telefonu další hodinu?”
“Tututututu…” položila to. Potvora jedna.
Vysílená přemýšlím, co teď. Koukám z okna a napadá mě spásná myšlenka.
Naproti kámoška má vystudovanou angličtinu, určitě jí to na lince s operátorkou, které není rozumět, půjde líp. Beru bundu a jdu zvonit uplakaná na sousedku. Je doma, voláme znovu. Na druhé straně operátorka, které jde rozumět každé slovo, ví co dělá a má přehled. Povídá mi: ale my jsme ve vašem letu udělali změnu, jeden let je zrušený a měla jste právo na přebookování, proč jste to neudělala? Já: Prosím?
Vůbec nevím, že máme něco zrušenýho – takže bysme jako neodletěly? Kruciprdel. To fakt nevymyslíš. Takže v rámci jejich chyby a zrušeného letu mi slečna během 20 minut udělala nové letenky s jedním přestupem v Londýně a přímým letem přes oceán do Cancunu. Bájo!
Máme my to ale štěstí!
Je večer a ráno v 7:25 nám to letí. Snažím se nacpat všecky své věci do batohu a jednoho handbag zavazadla. Bojím se, že budu velká, tak poctivě měřím centimetry podle parametrů letecké společnosti. Ve 23:55 dojde SMS: váš let z Vídně bude zpožděný 5 hodin – ale pozor, nikdo nepřesunul čas odletu. Takže kdyby to změnili zpět, máš smůlu, že jsi tam nebyl na čas. Nic, pojedeme, jak kdyby to jelo v 7:25 a prostě tam těch 5 hodin počkáme.
První let, zpoždění 5 hodin, druhý let z Londýna další den, opět zpožděný. Na check-inu mi borec dělal potíže. Prý že toho na 3 týdny vezu moc (když si uvědomím, že dědek na druhé straně stejného letadla mě zavřel do cely s tím, že toho mám málo, tak se směju). Tak tam stojíme a debatujeme, co bych měla vyhodit a co ne.
Prohrabe mi, co může a pustí mě slavnostně do letadla přes oceán.
Hurá! Blížíme se k cíli. Celou dobu tuto absurditu sdílím s kamarádkama na messengeru. Už nevěří a se slzama smíchu v očích píšou: tvl, ty napiš ebook: „Jak se dostat do Mexika.“
Celou cestu nám dělá společnost milý steward. Sympoš, dává nám lahvinky s alkoholem do foroty. Gin s tonikem, whisky s colou, je milý, říká nám “my darlings” a jmenuje se Martin.
Při každém jídle mi Miri bere z tácku to, co jsem nesnědla a schovává to. Říkám: “Co blbneš?” Miri: “Nikdy nevíš, třeba se nám to bude hodit.” Takže náš pytlík co by kdyby z cesty se plní. Je v něm pár bulek, pár másel, jeden chedar, jedna whisky, dřevěný nožík a pár sušenek. Why not. 10 hodin v letadle utekl jak voda a my sedáme na zem.
Vysmáté, jdeme z letadla, píšu holkám: nemožné se stalo skutečností, sedly jsme na zem v Mexiku!
Domů píšu: „Jsme na zemi, teď už jen projdeme kontrolou a jedem na ubytko. Ozvu se, až budu na wifi nebo až pořídím nějakou datovou simku. Teď se vypínám.“
Nemožné se stalo skutečností!
Hned u východu z letadla stojí děda. Milej mexikánec, se všema vykládá a čumí ti do pasu.
Všem, kteří jsou z východní Evropy bere pasy a posílá je do jakési jiné fronty. Nechápu proč, naše pasy bere taky. Chce se mi na záchod, ptám se, kde je mají – prý nikam nesmím. Aha, proč jako? Dál se se mnou nikdo nebaví. Přijdou další lidi v uniformách a celou bandu vybraných vedou jak otroky kamsi na bok. Prý že první interview imigrační. Hele nic ti v tuto chvíli nedochází.
Poznáváme kluka z Jablonce. Honza. Jede za kamarády, kteří tu mají kemp a pořádají výlety. Povídáme si, jde na pohovor a je tam kurňa dlouho. Tak se na sebe smějeme, že ho dusí, jak kdyby převážel pytel drog (první chyba – vypadáš, že ty mladice nebereš dost vážně, když se směješ).
Teď jdeme na řadu my. Čumí na nás dvacetiletá kočka, protivná jak osten v zadku, a já si jen pomyslím: no potěš. Ptá se nás, jak dlouho tu budeme, kde budeme bydlet, co máme za práci, kolik máme peněz a jak velká máme zavazadla. Pak mě zkouší z památek Yucatánu – no tvl to fakt nevím, která pyramida se jak jmenuje (další velká chyba – fakt se naučte, co tam mají).
Mladá slečna se beze slova zvedá a jde se poradit s další holčenou, které je odhadem maximálně 21 roků. Nerozumím. Vedou nás jinam. Do kanceláře. Máme si odložit.
V podstatě se nás neptají už na nic.
Melou si svoje – že máme ubytování jen na jeden den – ne pozor dámo nemáme, máme další ubytko na Holboxu, podívej se na to. Nezájem. Píše do záznamu: Jeden den ubytování. Nemají peníze: prosím? Máme hotovost a platební karty, dohromady máme tolik a tolik (v hlavě mi běží: máme víc, než ty si tu vyděláš za rok, kočičko).
Nezájem. Jejich jediný argument, který pořád melou dokola: máte malá zavazadla. Ano máme normální příruční zavazadlo a handbag v povolené velikosti letecké společnosti – co potřebujeme víc k moři? Chm. Kdybyste byli turisti, máte velký kufr na kolečkách.. A basta. Padla klec.
Vedle nás se potí Honza, se kterým jsme se smály v první frontě. Zapsali si u něj, že cestuje jen s batohem. Honza se domáhá toho, že má v letadle odbavený kufr. Nevěří mu. V okamžiku, kdy ho pohůnek doveze z letadla, stejně mávne dáma rukou a do záznamů si píšou: jede jen s malým batůžkem.
Co toto jako je? Nikdo se nás na nic neptá, mám žízeň, na prosbu o toaletu a vodu mi nikdo nereaguje. Píšu holkám: to už snad není možný, vzali nám pasy a jsme na imigračním. Holky: “co se jim nelíbí?” “Máme málo zavazadel”. Tím naše debata skončila.
V tu chvíli mě milý malý pán bere za ruku, požádá mě, ať vypneme své iPhony a dáme je do batohu, že si chvilku počkáme. Vede nás do místnosti, kde si podle něj máme nechat batohy a všechny své věci.
Ptám se proč? Uklidňuje mě, ať nemám obavy, že je to pod kamerami a nic se mým věcem nestane. Jsem poslušná, ukládám batoh a následuju ho do vedlejší místnosti, kde sedí dvě další holky a jedno dítě.
Najednou se za mnou zabouchnou dveře studené hnusné cely a milý dědeček na druhé straně mříže se mi směje do obličeje, že si tady pobudu minimálně do zítřka.
CO? MŮŽE MI NĚKDO DOPRDELE ŘÍCT, O CO TADY JDE? Ne. Banda smějících se mladých mexičanů v zelených uniformách v čele s falešným dědou odchází bez vysvětlení pryč.
Haló – nemáme vodu, máme žízeň, nejsme oblečené, je tu zima, máme hlad… Haló!
“To nemá smysl”, ozve se z druhé strany místnosti.
Otočím se, sedí tam mladá tmavovlasá holka. “Kde to jsme? A jak dlouho tu jsi?”
“Jsi ve vězení a já jsem tu už pátý den, aniž bych mohla někoho kontaktovat anebo si vzít kartáček na zuby”… rozpláče se..
“A kur*a”… to je to jediný, co ze mě vypadne.
Rozhlídnu se kolem. Hnusná špinavá smrdutá místnost, na obvodu dvou zdí je mramorem obložené sezení. Na něm šedé žíněnky potažené tvrdým igelitem. V rozích kamery, na stropě šíleně svítící zářivky, které vypalují oči a nevypínají je ani v noci. Žádné okno, žádný vzduch. Ve vyplavené koupelně podělaný záchod, špinavé umyvadlo a nefungující sprcha.
Klaudie nás podrží. Půjčí nám prázdnou petku od vody a naleje nám vodu z velkého barelu, který stojí v rohu a je v něm zatuchlá stará voda. Tady máte aspoň vodu. Pak se rozpovídá o svém příběhu.
Jeli na dovolenou se snoubencem a jeho bratrancem. Snoubence pustili do státu a je dva zavřeli. Měli zaplacený hotel v Tulumu na celou dobu pobytu a zpáteční letenku. Za celou dovolenou dala 4 500 euro. A? Někomu se nelíbila, protože je z Rumunska a vypadá jak cikánka a šla si sednout.
Přítel kontaktoval ambasádu s výsledkem: Nemůžeme vám pomoct. Nechápu, nerozumím, ptám se dál a dál a žasnu.
V dalším rohu sedí mladá holka s dcerou (9 let) – jak dlouho jste tu vy?
4 dny. Bože. Bože! Jak tu můžou zavřít dítě?
Na to mí říká Klaudie – hele včera odtud pustili rodinu. Bylo jich 5. S námi tu byla matka a měla 3 děti, nejmladšímu byly 3 roky. Ale protože je tu děsná zima, dítě vážně onemocnělo a oni je museli pustit. Hlava mi toto nebere.
Prosím?? 5 členná rodina má zájezd do Mexika a oni je všechny zavřou do této ledové kobky? Jak si to můžou dovolit?
“Bezpráví… jsi tu nic. Chovají se tu k tobě jak ke zvířeti” říká mi Klaudie.
Mirka nevěřícně kroutí hlavou: “Co to je toto?”
“Nevím, Miri.. ale myslím, že si tu pobudem a budeme rády, jestli jenom tu jednu noc, jak říkal ten šmejd”.
V hlavě se ti začnou honit myšlenky… Kdo mě bude hledat? Kdy začnu někomu chybět? Vždyť nikdo neví, kde jsem!
Domů jsem napsala, že se delší dobu neozvu… snad napadne holky, že se něco děje, když poslední má zpráva byla: trčíme na imigračním a vzali nám pasy. Nevíš nic. Nikdo ti neřekne co se děje, jestli je den nebo noc, kolik je hodin. Najednou se zastaví čas a ty jenom jsi.
Máš pocit, že tě každou chvíli odvedou do vedlejší místnosti, postaví tě ke zdi a se smíchem tě střelí do hlavy, protože máš malý zavazadlo. Bezmoc, strach, křivda, nepochopení.
Zůstávám trochu při smyslech a po půl hodině si žádám, aby nás pustili k osobním věcem. Buším na zamřížované dveře a křičím: „máte tu zimu a potřebuju léky“ – vím, že na toto mi nemůžou říct ne. Pouští nás pro věci, beru léky, jídlo a chytrý časopis, protože tuším, že tu budeme dýl.
Hlava nepřemýšlí. Jinak by vzala něco jiného. Sedám zpět za mříže. Nadýchám se Ventolinu, abych zabránila přicházejícímu astmatickému záchvatu a čumím do blba.
Najednou se z vedlejší místnosti ozve veselý hlas: ”Holky, jste tam?”
“JO!”
“A do prdele, to jsem si nemyslel…”.
Byl to Honza, taky neprošel… ani s velkým kufrem plným ploutví, šnorchlů a základních turistických hovadin.
Povídá: “Napsal jsem domů, aby žena kontaktovala ambasádu, pomůžou nám!”
Byl natolik při smyslech, že s sebou propašoval do cely mobil! Haleluja! “Ale mám jen málo baterky, musím šetřit.” Pomáhá rumunům, ti píšou po 4 dnech zprávu domů, co se stalo.. a pomáhá i nám. Posílá ve zprávě telefonní čísla, která mu diktuju, na který má jeho žena zavolat. Jsem trochu klidnější.
Vím, že žena ráno zavolá na ambasádu a určitě nám pomůžou. Noc byla neskutečná. Dlouhá. Čas se zastaví. Zkuste spát v plném světle pod zářivkama na ledové zemi. Třepete se strachy, zimou, máte hlad, na přikrytí jsou tam jen zatuchlé smradlavé deky z letadla. Nejde usnout. Máte návaly pláče, chce se vám zvracet, omdlít, jste mimo tělo. Ale víte, že vám ráno pomůže ambasáda.
Celou noc přemýšlím o spoustě věcí.
Komu asi chybím? Od koho budu mít na telefonu zprávu, jak jsem dorazila a jestli jsem v pořádku? Komu na mně opravdu záleží? Co je fakt důležitý a proč řeším ve svým životě tolik nesmyslů? Šmarija, tolik času přemýšlet nad životem.. Ale mimo jiné jsem přemýšlela o tom, že jsem si zapomněla v batohu rovnátka. V hlavě se mi klubal plán.. Zkusím to znovu. Půjdu znovu do batohu a propašuju telefon.
Ráno má Honza hovor od paní přímo z ambasády:
Ambasáda: „Nemáme vám jak pomoci.“
Honza: „Co? A kdo nám teda pomůže?“
Ambasáda: „Teď je to jen na letecké společnosti, která vás vezla.“
Honza: „Prosím? O tom, kdy se dostaneme domů rozhoduje letecká společnost, které můžeme být úplně ukradení, tak jako je tady Klaudie a Ala?“
Ambasáda: „No.. ano…“
Výborně. Mám hlad. Miri vytahuje pytlík se zbytky z letadla se slovy: “Vidíš? Já ti říkala, že se nám to bude hodit!” Vyprsknu smíchy, protože mezi máslem a rohlíkem se válí i lahvinka whisky.
Se snídaní přichází druhá směna (mimochodem snídani donesli asi ve 12 hodin).
Milej kluk, nechová se s k nám jako k póvlu, ale jako k lidem. Prosím ho, jestli si můžeme jít pro další věci a hygienu. Nemá s tím problém. Beru rovnátka, do taštičky dávám kartáček, čisté prádlo a nenápadně si do rukávu rvu mobil.
Miri se s klučinou nepáře. Před ním bere mobil do ruky a protože je trochu technická gramla a telefon se jí nepodařilo vypnout, rovnou vytáčí číslo své dcery.
Kluk začíná panikařit: “Neee co to děláte? To nesmíte – nesmíte telefonovat!”
Miri rázně: “Mě to nezajímá, moje děti o mě mají strach, musím jim zavolat!”
Směju se pod fousy. Aniž bysme se dohodly, strhla celou pozornost na sebe. Kluk se snažil, aby ho nikdo nenačapal při tom, že jsme ho takto odrbkaly a já mezitím v klidu zaštrachala svůj telefon do kapsy, aby nebyl vidět. Nevzala jsem všecko, co jsme potřebovaly, ale to nejdůležitější jsem měla – spojení se světem venku.
Blbý je, že v naší cele nebyl signál 😀 nevadí, podařilo se mi připojit drze na jejich wifi v kanceláři na imigračním a napsala jsem domů a holkám, že jsme ve vězení. Ze záchodu, kde si myslím, že nebyla kamera – anebo jsem ju aspoň nenašla.
Skvělý, sestra je rázná, má hodně zkušeností s cestováním a vyjednáváním po telefonu – taky vedla call centrum americké banky, že. Už to věděla od paní Honzové a holky jí taky psaly, že je divný, že se nehlásím a poslední, kam jsme šla, bylo imigrační.
Ulevilo se mi. Z nejistoty byla jistota – na světě mám lidi, kterým nejsem jedno a všimli si, že tu nejsem. Už je to v procesu a dostanou nás brzy ven. Teď jde jen o to kdy. Jestli včil anebo až za 3 týdny, kdy máme letenku (při té představě jsem padala do mdlob)..
Po 24 hodinách se otevřely dveře: Iva a Mirka, come with us.
Super! Teď jen aby nás vedli k letadlu a ne ke zdi.
Modlila jsem se, aby letadlo, které nás dovezlo, zůstávalo přes noc a s posádkou se vracelo druhý den. Bylo to tak. Měli jsme „přednostní odbavení“, šli bočním vchodem rovnou do letadla. Jak jsme se dohodly, že si musíme zkontrolovat všechny batohy, jestli nám tam něco nedali, nebyl na to čas – rychle rychle, letadlo čeká jen na vás (pomyšlení, že hned v Londýně na mě padne banda těžkooděnců se psama, že vezu drogy, mi v hlavě házelo brutální červený vykřičník.. ale nebyl čas).
Tři celníci na tři turisty (Honza z vedlejší cely dostal prospustku taky).
Ptali se nás, proč nás zavřeli, tak jsme jim to vykládali. Ukázali jim papíry, dokumenty, co máme.. nevěřícně kroutili hlavou, že nechápou, proč zrovna nás vybrali. Moc se omlouvali a ptali se, jestli ještě dáme Mexiku šanci – teď už jsem si dovolila být víc sama sebou. Schytali můj výraz typu: to jsi spadl z višně, kámo? A velmi rázné a nasrané: NEVER!
Nastoupili jsme do letadla, teprv v tento okamžik po nás hodili pasy.
První nás vítal steward Martin: “Holky, to byla nějaká krátká dovolená!”
Ha! Vy jste Slovák a celou dobu tu s náma mluvíte anglicky? “Co se stalo?” Ve zkratce jsme mu řekly náš příběh…
“Jo, už jsem slyšel, že se to tu děje, ale ještě jsem nikdy nevezl nikoho, kdo to musel podstoupit. Jsem rád, že jste na palubě”. Donesl nám z první třídy skleničky plné dobrého suchého sektu. I s Honzou jsme si připili a náš mexickej výlet jsme označili jako něco, na co budeme do smrti vzpomínat.
Až se trochu vzpamatuju, zeptám se přímo na ambasádě a dám vám vědět jejich pohled na věc.
Jediný co nevím, jak to vyřešit s tím kufrem (i když Honzovi ani kufr nepomohl). Když chceš cestovat, nechce se ti táhnout kufr, navíc odbavené zavazadlo zvedne cenu letenky i o několik tisíc. Tak proč proboha, když stejně člověku stačí příručák a kabela..
My měly takový ty rolovací batohy.. Asi jsme je mohly rozrolovat a víc nafouknout, aby vypadaly větší na druhé straně cesty.. v Londýně jsme je muchlaly, aby to prošlo kontrolou rozměrů. Fakt paradox. Tak jestli máte někdo tip, dejte vědět, doplním info pro ostatní.
Přeju vám všem, kteří letíte do Mexika, ať dopadnete líp a nepřipíšete se k našemu podpisu na zdi vedle dveří. Některé vzkazy jsou tam dost děsivé…
Hodně zdaru při cestování a když teda už jsme na tom blogu o víně a tento článek s ním nemá moc společného, připijte si se mnou na to, že jsem živá a relativně zdravá (když odmyslím prochlazení, rýmu, teplotu a nervy v kýblu).
Je 21.3.2023 a já se konečně dostávám k tomu, abych vám pověděla, co se dělo dál. V podstatě už nic. Psaly jsme dopis ombudsmanovi a dnes se ke mně dostal tento článek, který na náš dopis možná reaguje (a možná ne, kdo ví).
Ne dlouho po příjezdu mě kontaktovala naše konzulka přímo z Mexika, která mi dala svolení, abych její slova dala přečíst i vám. Tak tady jsou:
Abyste si neodnesla tak hořkou pachuť z naší práce, myslím, že si situace, a zejména Vy, zaslouží vysvětlení.
Dle mezinárodního práva má každá země možnost svobodně rozhodnout, kterého cizince na své území vpustí a kterého ne. Při rozhodování na letišti například nezáleží na tom, zda cizinec již má danou zemí udělené vízum, či jej mít ani nemusí, ale je na rozhodnutí daného imigračního úředníka, jak se k věci postaví. Většinou není problém (ačkoli jsou země, jako třeba Izrael či USA, kde bezpečnostní specifika vcelku logicky možnost nečekaného nevpuštění zvyšují), v Mexiku často taktéž. Nicméně takové případy se stávají. Problém dle našeho pohledu není v tom, že Mexiko uplatňuje právo nevpuštění do země. To dělá i ČR a všechny další země na světě. Problém je, jakým způsobem toto právo uplatňuje. Opakovaně upozorňujeme na to, že nevpuštění a přechodně zadržení turisté nemají možnost spojit se se svým konzulátem, nemají přístup ke svým osobním věcem, při vícedenním pobytu v detenčním zařízení nemají dostatečnou hygienu apod. Občerstvení a zajištění zpátečního letu je dle mezinárodního práva v gesci jejich letecké společnosti – odtud také bohužel značné rozdíly v tom, jaké služby a jak rychle jsou pro jednotlivého cestujícího zajištěny.
Abyste měla představu o našich možnostech, dám Vám konkrétní příklady našich opakovaných i nedávných aktivit:
– pokud se nám podaří zvědět o problému ještě když je cestovatel zadržen, tlačíme na aerolinku, aby vše co nejdříve vyřešila a zajistila mezitím alespoň dostatek vhodného občerstvení.
– toto téma vyzdvihujeme při jednáních s mexickými partnery, píšeme protestní nóty na místní Ministerstvo zahraničí – v příloze jako konkrétní příklad také posíláme odkazy na negativní ohlasy na mexické praktiky v českém mediálním prostředí, aby bylo jasno, že tento postup škodí jménu Mexika.
– v rámci skupiny evropských konzulů (s mottem „ve vícero se to lépe táhne“) upozorňujeme na situaci naše policejní partnery a místní Národní komisi pro lidská práva.
– informovala jsem také mexickou ambasádu v Praze s tím, že podobné zkušenosti vytvářejí negativní obraz Mexika u evropských turistů a veřejnosti.
– místní instituce jsme informovali o tom, jak v podobných situacích postupuje česká imigrační policie (taktéž dochází k případům nevpuštění do ČR, postup je však pro cestující vstřícnější)
– na našem webu a facebooku máme detailní rady, jak se nevpuštění vyhnout (mimochodem hodně se shodují s těmi Vašimi:)) Jak se vyhnout nevpuštění do Mexika? | Velvyslanectví České republiky v Mexiku (mzv.cz)Úspěchy … občas máme, i když dílčí: když jsme upozornili na podobnou vlnu na letišti v hlavním městě, po pár měsících problémy najednou de facto ustaly. nevíme, zda to bylo změnou personální, či systémovou. Totéž na severu země, v Tijuaně. Nyní tedy řešíme obdobně Cancún – a doufáme, že se podaří v dohledné době alespoň zajistit, abychom mohli kontaktovat zadržené turisty, uklidnit je a vysvětilt jim situaci i další kroky. Jako zásadní taktéž považujeme, abychom dostali možnost kontaktovat v ČR rodiny a případně přátele daných cestovatelů, aby neměli o své blízké strach. To už je však na místní poměry docela luxus.
Zcela chápu Vaši frustraci a také pocit, že naše úřady pro své občany nic nedělají. Být na Vašem místě, určitě by každý pociťoval totéž. Věřím však, že tento mail Vám pomůže pochopit, jaká je situace. Chtěla jsem Vám také poděkovat za čas, který jste článku věnovala, protože jedna věc je oficiální informace ambasády a druhá konkrétní, velmi atraktivně sepsaná, zkušenost jednoho cestovatele – ta má myslím větší potenciál oslovit další turisty a snad jim svou konkrétností pomoci být více preventivní…
Zatím to na mne působí tak, že je vše o lidech a o tom, koho zrovna potkáte. Naše úřady se snaží něco řešit, ale je to asi jako házet hrách na zeď. Hodně z vás mi píšete a ptáte se, jestli letět anebo neletět a že jste se třeba kvůli tomuto článku rozhodli, že nepoletíte. Když na to kouknu zpětně, je to o náhodě. Buď projdete anebo neprojdete. Víc z nás určitě projde! A pokud neprojdete, aspoň teď už víte, že se z té cely brzy dostanete. A taky že si s sebou máte vzít deku, ať nejste nemocní, až se vrátíte domů :-).
Šťastné cestování s dobrými konci!
Ivča
Tady výběr mých nejoblíbenějších vín. Na zdraví!
Šťastné cestovní zážitky!
Dobrý den, Ivo,
před týdnem se mi stalo to samé… Letěla jsem do Mexico city. Měla jsem dokonce i velký kufr, ubytování na celé dva týdny, hotovost…:) Nepomůže vám nic.
Drželi mě “naštěstí” jen 24 hodin. A moje pocity byla jako přes kopírák. Telefon mi ale zabavili a měli ho zamčený u sebe. Do letadla jsem měla i ozbrojený doprovod. Vedli mě jako kriminálníka. Česká ambasáda neudělala nic. Jen prý řekli, že je to v pohodě, ať vydržím pár dní… Že se to teď děje často… Po návratu jsem hned kontaktovala mexickou ambasádu, moji stížnost si jen přeposílají z oddělení na oddělení… Zvažuju, že si v Mexiku najmu právníka a podám žalobu. Ale nevím, jestli to má nějaký smysl…
Stálo mě to celé už dost peněz a místo hezkých vzpomínek mám tak akorár trauma.
Takže za mě Mexiko už taky nikdy víc. A to jsem tam dřív i žila…
Držte se a dejte vědět, jestli se ozvala ambasáda.
Dobrý den, Kristýno,
děkuju za komentář. Je mi líto, že jste si tímto bájo zážitkem taky musela projít. Vyjádření od ambasády už mám, zkusím to nějak zestručnit a přidám pod článek. Paní byla milá, kontaktovala mě sama. Tak mi dejte chvilku čas a já to tu zveřejním.
Mějte se hezky, Ivča
Dobrý den paní Ivo.
Chtěl jsem se zeptat na to vyjádření od ambasády…..Mám letět s manželkou, švagrem a švagrovou za měsíc a Váš blog mi krapet vnáší nejistotu do plánů dovolené….
Mějte se a díky za sdílení informací. Petr
Dobrý den, Petře,
odpověď z konzulátu jsem připíchla na konec článku. Tak čtěte, snad vám to pomůže v rozhodování.
Ať se dovolená vydaří!
Ivča
Neskutečné! Také nás lákali levné letenky, milujeme mexickou kuchyni a památky, ale po přečtení článku… tak tam určitě ne! Nemá cenu riskovat. Zacházení jako s vezněm… Moc děkuji za článek a info
Dobrý den, Danielo,
nikdy nevíte, jak to dopadne. Ono takto dopadnout může člověk v podstatě všude, jen tady se to v poslední době trošku rozmohlo. Na konec článku jsem připsala vyjádření konzulátu a článek, který vyšel na justici. Tak ještě popřemýšlejte, když vás bude víc, třeba budete mít větší štěstí než samy dvě holky 🙂
I.
Ahoj! My se taky „za levno“ proletely do Cancunu, uzily si zimu v detenci a hura zpatky do Londyna. Dokonce podle popisu to vypada, ze jsme narazily na tu samou smenu…dedek a dvacetilety pindy. Nepomohlo ani, ze jsme rezidentky v GB. Uz z letadla jsme museli vsichni drzet pasy pred sebou, aby nam mohli lip tridit..zapadni pasy doprava, vychodni pasy doleva..
Koho jste, prosim, tady v te zalezitosti kontaktovali? Mozna kdyz nas bude vic, tak se podari neco zmenit.
Hezky den
Martina&Lenka
Ahoj Marti! Moc mě mrzí, že jste si tou krásnou celou prošly taky. Psaly jsme ombudsmanovi a kontaktovala jsem konzulát tady v ČR. Ozvala se mi paní konzulka přímo z Mexika. Článek jsem aktualizovala o její vyjádření, je na konci, tak můžete pročíst. Tak příště nám to snad dopadne lépe 🙂
I.
Dobrý den Martino, mě by prosím zajímalo, kdy se to stalo Vám (ca. datum). Mám letenky na listopad 2023 a uvažuji o stornu.
njn … to je to individualni cestovani…. cestovky zrejme problem nemaji. I Cinani uz chodi do Mexika pres Guatemalu a nebo na Kubu a pak vylet lodi.
Samozrejme plati si precist prakticke rady pro cestovatele na MZV. Na morave ale takovou legraci nezazijete.
njn.. bohužel mají problém i ti, kteří mají koupený zájezd přes cestovku. A máte pravdu, na Moravě máme dost legrace, většinou ale té pozitivní 🙂 I.
jj … jak odpovedet aby to ti dotycni pochopili, pokud to clovek rekne slusne budou se tvarit ze nerozumi. Dle meho nazoru je plne na vine cele MZV a to vcetne uklizecek, i oni mohli za vas demonstrovat. Pripada mi tristni aby jste si sami stezovali na ambasade. MZV melo by naopak samo vyzvat ambasadu k vysvetleni, urgovat na evropske urovni k tzv solidarite. V cem skvi ochrana obcanu ceske republiky a clenu evropske unie ? Jake mame zajmy v Mexiku a proc je tu take jejich zastoupeni a je opravdu potreba, aby nam tu mexicka ambasada zbytecne zvedala CO2, nepostacuje pro uroven techto sluzeb pouze jedno zastoupeni pro celou EU ? Ano maji pravo si v pustit do zeme koho chteji a v realu to neni moc pratelska zeme. Imigracni urednik urcite nebude oplyvat nejakym intelektem ale urcite posloucha prikazy nadrizenych, viz samotna selekce narodnosti. MZV si s Vami, vcetne imigracnich uredniku, vyt5elo pr8el. MZV ma spravne informovat, ze tato zeme je ne-pratelska a cestovat se doporucuje pouze slapkam a drogovymi dealerum a to jeste na vlastni riziko
Normalne bych napsal premierovi, zda tento zpusob reseni je ta ochrana obcanu CR. Predpokladam ze zacne situaci analyzovat a vysilat signaly. Pokud by se ale i tak nic nedelo, pozadal bych nejaky organ EU ochranu jako obcan EU. Imigracni urednik se nemuze chovat svepravne, mel by sve rozhodnuti vysvetlit a byt take za nej zodpovedny.
taky si myslím že to nemůže záležet na tom jednom konkrétním úředníkovi. už to rozdělování východ a západ. snad je jedna EU be. a musí existovat standarty při vstupu do dané země. ne abych se modlila aby se daný úředník dobře vyspal
Bordely a strip cluby v Mexiku jsou plny ceskejch holek. Tak proto vas tam asi nechteji poustet.
zajímavá úvaha, ale taky možná :-). Jen pak netuším, proč nepustili Honzu.. Myslím, že to nejde paušalizovat. Buď mají nějaké normy (my byli poslední letadlo v neděli) anebo si vás vyberou podle obličeje a jdete. Nikdo neví..
Dobrý den paní Ivo,
jsem zděšená z toho , co se Vám stalo. Já byla v na Yucatánu třikrát 2016, 2017 a 2019 a nikdy se nám nic podobného nestalo. Tohle je horor. Loni v létě tam letěla kamarádka a taky všechno v pohodě. Po nás nikdy při příletu nic kromě pasů nechtěli, nikdo se na nic neptal dostali jsme razítko a šli jsme. Co se tam letos děje je nepochopitelné. Letos na podzim jsme chtěli letět znovu, no po přečtení Vašeho článku stoprocentně změníme destinaci. Moc Vám děkuji za napsání tohoto článku, úplně mě mrazí, když si představím, že bychom se dostali do podobné situace. Přeji Vám už jen hezké cestovatelské zážitky. Lucie
Děkuju Lucie za milá slova. Myslím, že těch „zavřených“ je pořád méně. Honza na druhý pokus pár dní na to prošel taky bez problémů. Nikdy nevíte, na koho padne černej Petr :-). Užijte dovolenou, ať už bude kdekoliv, Ivča
Jak Honza prosel? Jako ze odletel s vami zpet a potom koupil novou letenku, letel znovu a potom prosel v pohode? Preci jen deportace je ze odvedou do letadla a leti se pryc, neni mozne zustat a neco zkouset. Stejne tak naklady, ty platite jsi a nebo letenka zpet je zdarma v ramci deportace? Pripadne letecka spolecnost to bere, ze jednu jste meli zpatecni a tj nic neuctuje?
Zdravím,
ano, jak píšete, Honza se vrátil zpět do ČR a koupil novou letenku zpět (netuším, jestli pak letěl zpět na tu původní anebo ta se zrušila navrácením. To nevím). Zpáteční cesta je v rámci deportace (anebo zpáteční letenky). Po tom jsem nepátrala už.
I.
Dobrý den Ivo.
To je teda síla! My jsme se vrátili z Mexika 9.3.2023.Přiletěli jsme do Mexiko City a odlétali z Cancúnu. Bez komplikací. Ještě že jsem na Váš článek narazila až dnes. Měla bych pěkné nervy, vedět co se vám stalo, před odletem.jš
Jarko, jak říkáte – lepší někdy nevědět 🙂 Doufám, že jste si Mexiko užili, třeba se ještě taky někdy vydám :-), I.
Příběh opravdu hororový. Váš příběh byl završen velmi případnou a zcela jednoznačnou odpovědí NEVER!, pokud jde o možnost případného Vašeho dalšího pokusu o navštívení Mexika. O to více mě šokuje, jak bohorovně dáváte ostatním, podle mne zcela naivní doporučení , jak se na cestu do Mexika připravit, tak aby se minimalizovala pravděpodobnost obdobných problémů. Z Vašeho popisu je přece naprosto zřejmé, že jde o zcela zjevně systematický přístup Mexických imigračních orgánů ke všem turistům z východní Evropy. Tito „úředníci“ provádí na letištích zcela nepokrytě selekce na východoevropské a ostatní turisty. Neuvěřitelný mi přijde i přístup českého konzulátu, který v podstatě namísto, aby důrazně varoval před cestováním do Mexika, tak jen bohorovně upozorňuje na to, že se tam mohou zcela běžně dít Vámi popisované hrůzy.
Dobrý den,
taky mohu potvrdit tento nevšední zážitek.
Letěl jsem do Cancúnu v prosinci, bohužel s World2Fly, kteří měli lety pouze pondělí a pátek, takže jsem v jejich vězení strávil 4 dny.
Nemohu říct, že by ostatní zadržení (Air France a British Airways) měli lepší zacházení, možná měli o něco lepší jídlo. V mém případě se jim na imigračním pravděpodobně nelíbilo, že mám pouze malé zavazadlo a ubytování rezervované pouze na první 3 dny.
Dobrý den, Petře,
uf 4 dny musely být hodně pekelný.. A musím potvrdit, že my měli ve finále jídlo dobré (až se teda někdo uráčil leteckou společnost vůbec informovat o tom, že nás zadrželi).
Přeju další podařenější výlety 🙂
Ivča
Chci se zeptat, priste by bylo asi lepsi to vzit pres USA s prestupem letecky? Zda by to pomolo? Jeste lip vzit prekrocemi pozemi treba busem tj z USA pres hranice a nebo z Guatemaly.
To netuším, já se musela USA vyhnout kvůli očkování na Covid. I.
Pro dokreslení situace, rozhodně není na místě podceňovat poměry v mexických detenčních zařízeních:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-uhorelo-39-lidi-dozorci-se-ani-nesnazili-pomoct-naznacuji-zabery-z-mexika-228587#source=hp&seq_no=12&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_campaign=abtest217_krokovy_redesign_feedu_varCC&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Malá nepříjemná rada, ale může pomoci – v Mexiku je neskutečně vysoká míra korupce a jejího očekávání.
Jakmile vycítíte, že to nejde úplně podle plánu, tak nenápadně zastrčená 20$ bankovka v pasu nejspíš úplně ukončí migrační řízení.
Kdybyste narazili na jednoho z milionu co v Mexiku nebere úplatky (to je čistě teorie pro úplnost, úplně na jeho existenci nevěřím) tak se omluvíte, že vám tam musela zapadnout. Jestli už nemáte pas v ruce, tak musíte být kreativnější – třeba dělat blbýho a zeptat se, jestli teda máte zaplatit pokutu. Úplatek taky nevytahuju z peněženky, ale mám ho proaktivně připravený v kapse. :))
Hodně štěstí na cestách.
Jardo, jojo, ale v tu chvíli mě to vůbec nenapadlo 😀
Za mě nejlepší přiletět do San Diego a tramvají k hraničnímu přechodu San Ysidro/ Tijuana, pěšky přes a poté taxík na letiště Tijuana a vnitřní let.